↗Negace zpravidla ve dvojicích vět, kdy se při negaci predikátu na první pozici tento predikát nepopírá jako celek, nýbrž jen některá jeho významová složka, která může být nahrazena výrazem, který je s prvním výrazem v jistém sémantickém vztahu a může se objevit ve větě na druhé pozici. Typické příklady:

Pokud by byla pronesena pouze výpověď v pořadí první, mohli bychom ji chápat jako prostou větnou negaci a počítat s tím, že platí (presuponovaný/inferovaný) opak: „venku je chladno“, „přednáška bude“, „není pravda, že si myslím, že to udělal“. Výpověď v pořadí druhá však tento opačný význam ruší a nutí nás první výpověď reinterpretovat, a to v tom smyslu, že negace se týká pouze významu některé složky predikátu v první výpovědi, a tedy že presuponovaný význam neplatí. Reinterpretace je založena na popření významu jednoho slova a na dosazení jiného slova (jeho významu) do propozice tvrzené v první výpovědi, tj. „teplota venku je ještě vyšší, než čemu říkáme teplo“, „přednáška nebude, ale z jiného důvodu, než tvrdí první uvedený predikát“, „můj vyjádřený stupeň jistoty o platnosti propozice Jan to udělal je vyšší než u predikátu na první pozici“. Tato reinterpretace je pak dotvrzena výpovědí na druhé pozici (viz též ↗skalární implikatura). ✍Horn (2001) uvádí, že m. se zaměřuje nikoli na pravdivost n. nepravdivost propozice, nýbrž na její tvrditelnost v konkrétní výpovědi, tj. vyjadřuje námitku a následně opravu. Výpovědi s m. se zpravidla vyskytují ve specifickém kontextu, většinou reagují na předcházející výpověď jiného mluvčího a uvádějí jeho tvrzení na pravou míru, srov. též ✍Levinson (2000), popř. toto uvádění na pravou míru pouze předstírají. Výrazy takto mluvčím kladené do vztahu rektifikace jsou v č. vždy v pozici ↗rématu. Protože fakticky jde o výsledek řečového jednání, je povaha m. pragmatická.

Takto chápaný koncept metajazykové negace však není všeobecně přijímán; např. ✍Carston(ová) (1998) upozorňuje na skutečnost, že při obráceném pořadí podobných vět, např. (2a) Já vás ušetřím své přednášky, já vás o ni nepřipravím, se „korigující“ věta stává součástí kontextu, v němž se následně interpretuje věta s negací. Zatímco kontradiktoričnost obou vět zůstává stejná („P, nikoli P“ je stejné jako „nikoli P, P“) a nemění se ani metajazyková povaha negace, dochází k tomu, že negovaná věta je jako případ m. interpretována hned v prvním kroku a nedochází k žádné dvojí interpretaci (reinterpretaci), protože věta na první pozici jasně sděluje, že mluvčí s kladným protějškem („přednáška bude“) vůbec nepracuje. Rovněž operátor negace zde nezískává, na rozdíl od ✍Hornova (1985) názoru, žádný speciální pragmatický rys („namítám“) a může být interpretován standardně.